Přeskočit na hlavní obsah

Jak jsem byla vyštípána ze střední školy?

Vážené čtenářstvo,

možná si někteří z vás pamatují na to, jak jsem zmiňovala, že důvod mého nástupu do prvního ročníku v 18 letech byla šikana na předchozí škole a nepřijetí od spolužáků.  Není to úplný a dokonalý obrázek, věcí tam bylo daleko více a nakonec to eskalovalo do neuvěřitelných rozměrů. Pojďme se tedy vrátit do roku 2016 do 1. září na Prosecké výšiny, kde můj příběh začal.

Chci vás varovat, že se jedná o mimořádně toxický článek.

Prvního září 2016 jsem šla na SSŠVT, prázdniny byly krásné a já se velmi těšila na školu, střední školu pro ajťáky, můj tehdejší sen. Opět jsem byla ochotná dát 9 let šikany za sebe a jít s čistým vědomím dál. Velice jsem doufala, že dostanu rozumnou a hodnou třídu a že si konečně ty 4 roky užiji.

Na základce jsem si zažila vše od kyberšikany přes fyzickou šikanu po pronásledování či psychický nátlak. Byla jsem z toho nešťastná a upadla jsem do závislosti na počítačových hrách. Neměla jsem kvůli šikaně moc kamarádů, protože jsem se kvůli bolesti musela často uzavírat do sebe a skrývat se před světem.

 První náznaky toho, že něco není v pořádku, mi dala třída najevo cca 2 měsíce od začátku školního roku. Tehdy si vytvořili speciální skupinu na Messengeru, která byla určená primárně na to, aby mě mohli bez mého vědomí napadat. Padala tam i poměrně ostrá slova typu „To je takový kretén toto“. Když jsem se o tom dozvěděla, byla jsem v šoku, do té chvíle jsem vůbec nic netušila.
Je pravda, že po letech šikany jsem se naučila starat se sama o sebe a „přeřvat“ hlasy mých spolužáků tím, že ohromím sama sebe svými výsledky. To mi vyneslo velmi dobrou reputaci mezi učiteli, ale žáci mě vždy viděli, jako že se vytahuji. Netvrdím, že to tak nevypadá, ale jedná se skutečně o obraný mechanismus a já tímto potřebuji sama sobě pomoct, protože neustále utíkám před stínem svých špatných vzpomínek a myšlenek, které se mě snaží dostihnout a zneškodnit. Nejsem ráda, že mi ta ruka nahoru střílí, ale pro mou vlastní potřebu a ochranu je to nutné.

Moje myšlenky na to, že nejsem asi úplně čistokrevný kluk se v tu chvíli již pilně projevovaly, koukala jsem po holkách to ano, ale věděla jsem, že na rozdíl od většinu kluků od nich chci něco úplně jiného. Něco, co mi dokázala dát až Kačka. Něco, co se nedá úplně popsat, ale existuje to.

Později se moje ADHD začalo projevovat i ve výuce. Můj profesor deskriptivní geometrie (Technického zobrazování) a mimo jiné i ředitel školy byl poměrně stabilní v názoru, že by se všem a včetně žáků se specifickými potřebami měl měřit stejně. Bohužel to pak v praxi vypadalo tak, že mi některé testy nepočítal a já kvůli tomu měla výrazně horší průměr. Na škole něco jako pomoc lidem s SPU prostě neexistovala, bylo mi řečeno, že si to mám zařídit sama. Včetně vedení sešitu v matematice, kterou jsem kvůli tempu a dysgrafii prostě nemohla reálně stíhat.

To mě v kombinaci s nátlakem lidí ze třídy donutilo se opět uzavřít do sebe, jakožto extrovert jsem se bránila, ale nemohla jsem jinak.

Všechno se to hromadně zkolaudovalo na Lyžařském výcvikovém kurzu.
Tam už jsem vůbec neměla přístup k mým domácím pomocným věcem a byla jsem tak v neskutečných depresích. Spolužáci naplno ukázali co dokáží a doslova mě vyloučili z kolektivu. Bohužel, většina učitelů si o mě myslela, že jsem absolutně neschopná čehokoliv včetně sportovních výkonů, a tak chování v mých spolužácích často podporovali.

Po lyžáku jsem na tom byla už opravdu fyzicky i psychicky špatně, že jsem šla nahlásit šikanu, i když jsem tušila, že to znamená konec (později se ukázalo, že jsem měla pravdu).
A pak už to šlo rychle, spolužáci se rychle dovtípili, kdo písknul na píšťalku a objem šikany se ztrojnásobil. V tu chvíli už jsem začala mít výrazné psychické problémy a často jsem upadala do depresí. 

Vše vyvrcholilo momentem, kdy mě spolužáci natlačili na zeď během školní výuky a pak mi bylo vesele oznámeno ze strany školy, že je to všechno moje vina, že se chovám nenormálně a že vyzývám moje spolužáky, aby mě šikanovali. Poté jsem ročník předčasně ukončila a poslední měsíc jsem do školy nechodila, spolu s prázdninami, kdy jsem se pokusila o sebevraždu a byla jsem 1,5 měsíce v Motole.
Návrat do školy se nepovedl, protože vedení školy bylo už z mojí osoby tak otrávené, že jakoukoliv další moje požadavky zamítali už při jejich podání, což mi v kombinaci s léky znemožňovalo normální fungování ve škole.

V tuto chvíli jsem měla dvě možnosti, buď se pustit do právní bitvy nebo odejít. Z důvodu mého psychického stavu a tlaku okolí jsem zvolila možnost druhou. Rádoby posledním výkřikem byla básnička, kterou jsem dala na jejich stránky do nesmazatelné sekce na Facebooku, což vyvolalo několik telefonátů a strach z dalších právních kroků, které naštěstí nenastaly.

Tak to je celé, takto to může skončit, když jdete na školu, kde pracuje mnoho nekompetentních lidí a mají jen velmi málo empatie pro zvláštní lidi, jde jim jen o peníze a o to, aby se vše nějak uklidilo.

Následující půlrok jsem se dávala dohromady, prošla jsem terapeutickou komunitou a nějak jsem se vyrovnala se svou minulostí natolik, že jsem byla připravena se do školy vrátit.

3. září 2018 jsem se tak do školy do prváku vrátila, konečně jsem našla třídu, kde mě moje spolužačky, i když s výhradami, berou jako člověka. Učitelé mě podporují a snaží se, abych školu dokončila. To, že jsem o hodně starší a tolik si kvůli tomu nerozumíme mě mrzí, ale po tom všem, co se v mém životě stalo, to nepůsobí jako válečné bojiště, ale jako rajská zahrada.

Georgia Hejduk
Autorka Blogu

Komentáře

  1. Ahoj, tohleto jsem zažívala také, ale vzhledem k pořádné šikaně na základce od druhé do deváté třídy, která také gradovala do extrémů, jsem se později částečně uměla bránit. Nikdy nezapomenu na ten strach, kdy na tebe čeká min. deset lidí venku a třídní šmejdi ti ještě říkaj, že to schytáš a mají z toho radost, protože to domluvili a vyhejtovali tě. Taky jsem po řešení situace v ředitelně tohle řešila s ředitelem a ten naštěstí měl pro mne pochopení, přiznat se že jsem v soukromí holka, možná by zas takové pochopení neměl, nevím. Na střední to už měli ti agresoři těžší, ale bez konfliktů se to opět neobešlo.

    Hodně translidí je kvůli své přeměně a seberealizaci nuceno opouštět školu nebo zaměstnání, avšak také statisticky nám příroda nadělila průměrně vyšší intelekt a mnoho translidí si také statisticky školu dodělají později. To že jsi uzavřená je vlastně přirozený, není se čemu divit, do svého života dementy přeci pouštět nebudeme.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Snad už máš to špatný za sebou...Šikanu jsem zažila, ale přiznám se, že nejsem schopná tobě a jiným moc v tomhe poradit. Zkus zas tak uzavřená nebýt a mít kolem sebe někoho, kdo je dostatečně autoritativní, aby ti v případě problémů mohl pomoci a tys na to nebyla sama. V době, kdy ty se hroutíš, někdo jiný bude za tebe konat, protože jinak člověk končí na antidepresivech apod. Tví rodiče si měli dupnout nebo požádat o pomoc, ale ono se to těžko říká, když kolikrát v očích rodičů můžeš za všechno ty. Dominika lonely.cz

      Vymazat
    2. https://www.hatefree.cz/blo/clanky/3027-georgia-hejduk?fbclid=IwAR2Qvk0-w2FuahahPD0BXY797EeKYbcXDF2wlpm0X42jeJWV2kEQAP-nSIo - zde je celý můj příběh , je to tam všechno

      Vymazat
    3. a pomohli ti na nntb.cz? Já jen že každý rok pravidelně upozorňuji na šikanu a jednou jsem je i zmínila, že jsem je našla jako možnost řešení šikany.

      Vymazat
    4. Nemohly. U mně byl problém totální ignorace ze strany vedení školy a rodičů, což vedlo k tomu, že jsem byla v pasti.

      Vymazat
    5. Jako vážně nic neudělají, když s tím nesouhasí rodiče a škola reaguje klasicky odmítavě, že jim ještě vlastně ty dáváš podnět, aby tě šikanovali? To je tedy hodně špatný. Co s tím?

      Vymazat
    6. Pokud to dítě samo nedojde na OSPOD či na inspekci tak nemá šanci. Já jsem po to všem skončila s hraniční poruchou osobnosti, někteří skončí s PPP a někteří to ukončí

      Co s tím ? Mluvit o tom a pokusit se toto tabu prolomit viz projekt https://www.facebook.com/stopsikana

      Vymazat
  2. že je to až tak špatný jsem netušila...o těch grafech vím, vím také o tom, že jsou markantní rozdíly mezi vnímáním dětí a učitelů, protože se jim nedonese všechno, vždyť jsem to zažila taky. Před školou na tebe čeká pět deset agresorů týdny a měsíce a snaží se vyprovokovat rvačku a dítěti pak nezbude nic než utíkat zadním vchodem přes tělocvičnu apod. Učitelé si toho nevšimnou dokud jim to nikdo neřekne a nezačnou si z vlastní iniciativy něčeho všímat. Za tu dobu se nic nezměnilo, to je smutné, ale že i ostatní organizace budou mít tak krátké ruce, že je přehluší neschopnost rodičů a laxní přístup školy, to je ještě smutnější. To mne rozčiluje.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mě to rozčiluje také, proto o tom mluvím, přesto, že v mém případě je již dílo dokonáno

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tranzice na veřejnosti

Vážené čtenářstvo.
Tak máme po Prague Pride a zatímco Praha se pomalu vrací do normálního neduhového a neteplého režimu, my si užíváme zbytek končících prázdnin.
Mezi nejsilnější zážitky z Prague Pride bylo určitě setkání s lidmi, které jsem neznala jménem, ale kteří četli můj blog.
To mi připomnělo téma, které jsem už dlouho na blogu chtěla rozvést. Téma Tranzice na veřejnosti.
Proč to dělám(e)
Každý má svoje důvody, někdo má prostě talent dělat audiovizuální či psaný obsah, další si třeba libují ve slávě, kterou jim tato činnost vynese. Někteří, a dovolím si říct mnoho z nás, chtějí prostě jen přinést svůj pohled na tranzici a usnadnit tak široké veřejnosti přístup k trans lidem.
Já osobně jsem si blog založila, abych pomohla šířit trans osvětu a zaznamenala svůj pohled na celý proces. Hlavním posláním blogu je vytvořit příběh, který by ostatním trans lidem dodal odvahu  jít a pokračovat po jejich cestě.
Myslím si, že kvalitní trans obsah v Česku je, ale je ho opravdu zoufale málo. Navíc s…

Ve škole

Vážené čtenářstvo
Máme po volbách a já si mohu konečně vydechnout, kampaň je u konce a já mám konečně čas na všechny svoje relaxační aktivity, není velkým tajemstvím, že mě to všechno velmi vyčerpalo, ale vlastně jsem na sebe hrozně hrdá. Skutečně jsem totiž v životě uklidila natolik, že nemám žádné pochybnosti. Dosáhla jsem toho díky tvrdé práci a podpory mých kamarádů, Díky.
Incident, který se stal ve škole, mě vlastně hrozně posílil, protože to jednak natvrdo potvrdilo, že lidé ze školní administrativy sice někdy jednají zbrkle a dělají chyby, ale jsou rozumní a mají zkušenosti, které jsou nedocenitelné. A i přes to, že moje situace je poněkud specifická, tak řešení je velmi profesionální a uspokojivé.

Pro ty, co nečtou můj facebook zopakuji: Byla jsem vyhozena z dívčí šatny, následně jsem o té situaci jednala a došlo k dohodě. Do toho všeho jsem se z toho ve škole zhroutila a utekla jsem s vědomím vyučujících domů se slzami v očích.
Druhou pozitivní rovinou ze školy je to, že j…