Přeskočit na hlavní obsah

1 Rok v Tranzici ( co se změnilo, jaké jsou výzvy, co mě čeká)

Nazdar Čtenářstvo

A je to tady ... přesně před rokem, jsem začala řešit, respektive jsem udělala, coming out. A v tomto článku jsem se tak rozhodla shrnout, co se v tomto roce událo a čím se tento rok vyznačoval, co se změnilo, na co jsem přišla a jaké přede mnou stojí výzvy.

Holky jsou empatičtější a více mě přijímají. Kluci jsou spíše skeptici.
Neplatí to pro všechny, nicméně holky mají tendenci přijímat více, že se stáváte jednou z nich. Ono drtivá většina podpory od lidí, kteří trans nejsou (ti, co jsou, nepočítám, protože přijímají bez ohledu na gender.)  jsem dostala z holčičí strany. Možná je to trošičku nespravedlivé, protože bych se ani nedopočítala nabídek na kupování všelijakých ženských věcí.
Taky je to možná tím, že jsem se tím definitivně vzdala veškeré mužské vazby, která ve mě byla.
Nemohu říci, že jsem 100 procentní žena, ale rozhodně se mi daří tuto část probouzet a tím, že trávím již skoro všechen čas v ženské společnosti, nebo ve společnosti trans lidí.

Psychiatrie neumí pracovat s trans* lidmi

Pokud se jako trans* člověk někdy ocitnete na psychiatrii (hospitalizace), budete nejspíš překvapeni.
Takové enormní množství pochopení ze strany spolupacientů se mi ještě nedostalo. Na druhou stranu doktoři mají tendence na vaše rozhodnutí brát velmi malé ohledy, takže pak může vzniknout velmi kuriózní situace, kdy je ve zprávě z mé strany používán ženský rod a pak přijde věta sedmnáctiletý chlapec ... Nicméně, abych byla úplně fér... poznala jsem psychiatry a psychology, kteří to prostě brali jako fakt.  (Díky Linko Bezpečí.)

Nakupuji raději ve velkých obchodech a velikostí se učím
Než jsem byla out, oblečení mě vůbec nezajímalo, prostě jsem to brala jako věc, která se musí nosit a to je tak vše ... Mé tužby po ženských šatech zůstali nevyslyšeny. Teď se to úplně obrátilo . Jsem schopná jen tak chodit krámem a koukat se po oblečení. A z dálky kupodivu lidi nepoznají rozdíl.
Co se týče velikostí, tak v tom mám pořádný guláš. Nevím, jaké velikosti znamenají co. Takže zkoušet a učit se .

Nepoužívám makeup či rtěnku ... Chci být přirozená

Neumím se líčit ... To říkám zcela otevřeně a bez filtru,  je to vlastně paradox, protože jsem to nikdy dělat nechtěla, holky se mě pokoušely líčit a vypadalo to krásně, ale kdo ví ... Já třeba nejsem líčící holka.

Co mě čeká

Vyšetření, vyšetření, vyšetření... Momentálně finišuji přípravy hormonální terapie a pomalu se připravuji na změny, které mě v následujících měsících čekají. 1. září totiž nastupuju na školu a budu opět studentka, tak snad to vyjde. Dále mě čeká hlasová terapie a nekonečné množství překvapení v podobě nového holčičího života... Můj šatník sice stále připomíná staré časy, ale na druhou stranu ne všechno, co nosím, musí být striktně ženské.
Samozřejmě mě čekají s tím i nové výzvy, které vám budu přinášet, dokud to jen půjde.

Poděkování

Přesně před rokem jsem napsala na Facebook status, že jsem holka. Za tu dobu jsem prošla pády i stoupáním nahoru, jak tomu u člověka jako já bývá.
Na závěr bych chtěla poděkovat ... Nejprve asi Miriam a Julče za pomoc s coming outem, pak Káje, Kubovi, Káje, Maky, Anitě a Jax za jejich první pozitivní reakce
Dále pak Elišce, Julče , Evičce, Radaně a Viol za podporu v krizích, dále pak rodičům, bez kterých by to nebylo tak hladké a moji sexuoložce bez které by to nešlo už vůbec ... Děkuju taky mým ambulantním psychiatrům za podporu a vlastně i celé České pobočce Amnesty International, že mě pod svá křídla vzala a že můžu dělat dobrovolníka v tak skvělém kolektivu lidí. Dále pak Transparentu a lidem, kteří v tomto spolku působí a dělají dobro, plus, samozřejmě, všem trans a queer lidem co mě za tu dobu podpořily a postavily na nohy, za což vděčím i terapeutické komunitě Kaleidoskop. ❤️ A na závěr ještě matrice Prahy 6 a paní Valdrové za jméno.
.
Byl to zajímavý rok plný překvapení a obrovských zvratů a překroucení příští rok v tranzici by mohl být o něco méně turbulentní, ale hlavně když bude fajn.

Díky všem ostatním za podporu ... bez podpory to nejde !

Georgia Hejduk
aka. Jiřka
Autorka blogu




Komentáře

  1. Ve velikostech se taky nevyznám. Popravdě mi přijde, že to všude číslují jinak. :D
    Hodně štěstí při studiu a výzvách, které tě čekají. ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím , velikosti jsou pro mě stále dost zajímavé, ale už si zvykám a děkuji

      Vymazat
  2. Z velikosti oblečení jsem vždy zoufalá. Jednou jsem údajně podle číslování těhotná slonice a podruhé jsem trpaslík s poruchou příjmu potravy.....
    Prostě pokud nemáte 160 cm a 57 kg, bude nejspíše nakupování boj.
    A pak nemá mít člověk nervy ze své postavy😅

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak jsem byla vyštípána ze střední školy?

Vážené čtenářstvo,

možná si někteří z vás pamatují na to, jak jsem zmiňovala, že důvod mého nástupu do prvního ročníku v 18 letech byla šikana na předchozí škole a nepřijetí od spolužáků.  Není to úplný a dokonalý obrázek, věcí tam bylo daleko více a nakonec to eskalovalo do neuvěřitelných rozměrů. Pojďme se tedy vrátit do roku 2016 do 1. září na Prosecké výšiny, kde můj příběh začal.
Chci vás varovat, že se jedná o mimořádně toxický článek.
Prvního září 2016 jsem šla na SSŠVT, prázdniny byly krásné a já se velmi těšila na školu, střední školu pro ajťáky, můj tehdejší sen. Opět jsem byla ochotná dát 9 let šikany za sebe a jít s čistým vědomím dál. Velice jsem doufala, že dostanu rozumnou a hodnou třídu a že si konečně ty 4 roky užiji.

Na základce jsem si zažila vše od kyberšikany přes fyzickou šikanu po pronásledování či psychický nátlak. Byla jsem z toho nešťastná a upadla jsem do závislosti na počítačových hrách. Neměla jsem kvůli šikaně moc kamarádů, protože jsem se kvůli bolesti mu…

Jak jsem se dostala z RIAPSU do Bohnic.

Vážené čtenářstvo
Jak jsem slíbila na své facebookové stránce, popovídáme si o tom, jak jsem se dostala z hospitalizace v krizovém centru RIAPS do Bohnic na akutní oddělení 26. Jak se stalo, že jsem i přes veškerou motivaci a podporu ze strany kamarádů opět skončila v psychiatrické léčebně.
Už jsem se svěřila na svém blogu s tím, že mám hraniční poruchu osobnosti. Nuže v RIAPSU mi tato diagnóza byla dána oficiálně, ona obávána F 63.0 Emočně nestabilní porucha osobnosti hraničního typu.
Když jsem toto zmínila minule, objevily se tu názory, že nemohu mít poruchu osobnosti, protože jsem trans, anebo že nemohu být trans a neměla by mi mít povolena tranzice, když mám poruchu osobnosti, toto bych ráda označila za mýtus, protože transsexualita je na rozdíl od hraniční poruchy osobnosti vrozená, zatímco HPO vzniká v období kolem tří let.
Lidé s HPO mají většinou od narození sklony k většímu emočnímu cítění a tudíž jsou na emoce a obecně na prožívání citlivější, tam kde však dochází k problému, je…

Sexuální orientace v tranzici.

Vážené čtenářstvo
Problematika sexuální orientace v tranzici je důležitá, je to totiž sice něco, co vědecky s genderovou identitou vůbec nesouvisí, avšak často bývá předmětem diskuzí a je důležité i pro samotné trans lidi, není tajemstvím, že trans člověk má často dva coming outy, jeden se sexuální orientací a druhý s genderovou. 
V mém konkrétním případě však tento fakt pravdivý nebyl, já jsem vždy byla na holky a byla jsem do některých z nich opravdu hodně platonicky zamilovaná, nikdy jsem nechtěla sex, ale holky se mi vzhledem líbily jako kdybych v tomto hledisku byla úplně normální. Odpor k mužskému těluSamozřejmě nevím, zda můj odpor k mužskému pohlaví byl částečně poháněn šikanou, kterou jsem si prošla hlavně od chlapců a pravděpodobně to tak je, pozoruji to zejména na veřejnosti, kde se snažím mužskému pohlaví vyhýbat, jako bych se intuitivně bála že mi ublíží, protože to tak bylo vždycky. Není pravdou, že bych nedokázala mít vztah s muži. S tímhle mi hodně pomohla Česká pirátská…